Autor: Mgr. Tomáš Petrásek
Původně vyšlo na Vzdalenesvety.cz
Mohl by se život šířit nejen mezi planetami, ale dokonce z jednoho planetárního systému do druhého? Dosavadní pohled na myšlenku mezihvězdné panspermie byl buď zcela zamítavý, nebo alespoň značně skeptický. Nyní se ale ukazuje, že šance na osetí celé skupiny hvězd životem stejného původu nemusejí být tak zanedbatelné, jak se dříve zdálo. Otazníky ale zůstávají.
Panspermická teorie nám předkládá fantastickou možnost, že život je schopen se šířit z jednoho světa na druhý. Tradičně se rozlišuje panspermie nechráněná, která předpokládá, že vesmírem plují samotné bakterie nebo jejich spory, a litopanspermie, která dává přednost mikrobům cestujícím v nitru meteoritů. První varianta, jakkoli je atraktivní, příliš neřeší problém přežití organismů v kosmu, kde je různé druhy záření poměrně rychle likvidují. Litopanspermie, kde jsou cestující chráněni horninou, tímto problémem netrpí. Vyvržení meteoritů z povrchu planety (zejména dopadem velkých asteroidů) za podmínek slučitelných s přežitím něčeho živého, ačkoli není nemožné, přeci jen není úplně běžnou událostí, takže počet „pokusů“ o osídlení jiných světů je omezený. Šance zasáhnout meteoritem sousední planetu (např. Mars) je sice velmi dobrá, ale v časových a prostorových měřítkách mezihvězdného prostoru je naděje na úspěch naprosto minimální – planeta obíhající dejme tomu Alfu Centauri představuje prostě příliš malý terč (viz např. Melosh, 2003).
Víme však, že hvězdy se často formují z oblaků plynu a prachu v celých skupinách, otevřených hvězdokupách, kde jsou i tisíce hvězd nahloučeny v relativně malém prostoru (příkladem takové rodinky mladých hvězd jsou i Plejády). Tam už šance na úspěch stoupá a není úplně zanedbatelná (Adam a Spergel, 2005), ale dosud se soudilo, že je stále dost malá.
Právě se však objevila nová práce na toto téma, v níž kolektiv autorů (Edward Belbruno, Amaya Moro-Mart, Renu Malhotra a Dmitry Savransky) předkládá výsledky nových počítačových simulací pohybu život nesoucích meteoritů mladou hvězdokupou. Zatímco Melosh (2003) či Adams a Spergel (2005) předpokládali cestování tělísek prostřednictvím klasické nebeské mechaniky, Belbruno a kolektiv se zaměřili na tělesa na takzvaně chaotických orbitách, která takříkajíc bloudí po svém mateřském systému a mohou jej dokonce opustit, jejich cestovní rychlost je však poměrně malá. Tím ovšem stoupá šance, že budou zachyceny nějakým jiným hvězdným systémem, kde budou opět nějakou dobu bloudit, než se eventuálně srazí s nějakou planetou. Tímto způsobem se mezi dvěma blízkými hvězdami mohly vyměnit stovky až desetitisíce biliónů (1e14 – 3e16) těles a tělísek, s časem přeletu v řádu desítek miliónů let. Po tuto dobu mohou bakterie přežít v dormantním stavu, a meteorit o metrových rozměrech by je dostatečně ochránil i před kosmickým zářením.
Klíčovým problémem je zde ale čas. Otevřené hvězdokupy, jakési školky pro mladé hvězdy, jsou jen dočasnou záležitostí a jejich členové se postupně rozprchnou do světa a jejich oběžné dráhy je rozptýlí po celé Galaxii. Trvání hvězdokupy se pohybuje orientačně mezi 100 – 500 milióny let. Během tohoto intervalu již existovaly planety včetně té naší, a navíc probíhalo intenzivní bombardování asteroidy (které skončilo až 770 miliónů let po vzniku Země), které jistě produkovalo množství potenciálních panspermií.
„Dopravní prostředky“ by tu tedy byly – ale co cestující? Během relativně krátkého intervalu se sice stihnou zformovat planety, ale co život? To zatím nevíme. Belbruno a kol. citují některé kontroverzní studie předpokládající, že už v době, kdy Zemi (a Slunci) bylo 164, respektive 288 miliónů let, mohla být na Zemi přítomna voda. Nejstarší izotopové stopy života (beztak sporné) se ale datují z dob pozdějších, okolo konce pozdního velkého bombardování (věk 718 miliónů let).
Je samozřejmě možné, že život se objevil velmi záhy, hned, jak se objevily patřičné podmínky, a stopy jeho dětských krůčků toliko smazaly brutální impakty asteroidů a pozdější geologické přetváření zemské kůry. Přinejmenším dnešní extrémofilní bakterie by se zřejmě dokázaly protlouci i na intenzivně bombardované Zemi dob hadeanu, není tedy důvod si myslet, že to bylo nemožné. Navíc byly k dispozici i další planety a planetky, kde mohly podmínky pro rozvoj života nastat o něco dříve.
Stejně dobře je ale představitelné, že život se zrodil teprve, když se situace zklidnila a první půlmiliardu nebo více let tak byla Země i zbytek Sluneční soustavy jednoduše sterilní, takže k panspermickému přenosu docházet nemohlo. To nám snad povědí budoucí výzkumy naší i jiných planet.
Představa panspermismu v hvězdokupách je každopádně hluboce fascinující. Pokud by byla reálná, mohli by se budoucí mezihvězdní průzkumníci setkat s „rodinami“ hvězd stejného původu a stáří, které navíc ponesou také život na stejném biochemickém základě. Možná už jsme na stopě hvězdných sourozenců našeho Slunce (Bobylev, 2011). Pokud jednou (například spektroskopicky) nalezneme na planetách takových hvězd život pozemského typu, bude to definitivní potvrzení správnosti našich představ.
Zdroj
Panspermie znovu na scéně, Exoplanety.cz
Edward Belbruno, Amaya Moro-Mart, Renu Malhotra, Dmitry Savransky (2012): Chaotic exchange of solid material between planetary systems: implications for lithopanspermia.
H. J. Melosh (2003): Exchange of Meteorites (and Life?) Between Stellar Systems. Astrobiology, Volume 3, Issue 1, pp. 207-215.
F. C. Adams, D. N. Spergel (2005): Lithopanspermia in Star Forming Clusters. Astrobiology, Volume 5, Issue 4, pp. 497-514.
Life-Bearing Rocks in Slow Motion, Centauri Dreams
Bobylev, V. V.; Bajkova, A. T.; Mylläri, A.; Valtonen, M. (2011): Searching for possible siblings of the sun from a common cluster based on stellar space velocities. Astronomy Letters, Volume 37, Issue 8, pp. 550-562
