Jeden rok Neptunu

Letos uplynul jeden rok od objevu Neptunu. Ovšem nikoli jeden rok pozemský, ale jeden rok neptunovský. Neptun, nejvzdálenější velká planeta sluneční soustavy obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 30 AU a jeden svůj oběh dokončí za 165 let. Neptun byl objeven v roce 1846 na základě výpočtu pomocí gravitačních poruch dráhy Uranu. Výpočet provedli nezávisle na sobě Angličan John Couch Adams (1819-1892) a Francouz Urbain Le Verrier (1811-1877). Podle výpočtu byla planeta objevena na hvězdárně v Berlíně Johannem G. Gallem a Heinrichem L. d’Arrestem. Gale a d’Arrest poprvé Neptun pozorovali 23. září 1846 a nalezli Neptun necelý 1° od předpovězené polohy.

Tolik alespoň říkají astronomické knihy, z nichž čerpaly základy astronomie generace našich astronomů amatérů a profesionálů. Výročí je to jistě impozantní. Pozorného člověka však překvapí, když se z Hvězdářské ročenky (lhostejno, kterého roku) dozví, že Neptun „větším triedrem za dobrých pozorovacích podmínek bezpečně spatříme“. Jeho objevitelé – naši předkové – měli od vynálezu dalekohledu do objevu Neptunu více než 200 let času a nakonec si museli Neptun vypočítat, aby ho dokázali objevit. Ještě pozoruhodnější je rozsáhlá spolupráce astronomů hned ze 3 velkých zemí: Anglie, Francie a Německa, bez které „by to nešlo“. Člověk ani nemusí být manažerem, aby ho napadlo, že tady něco není v pořádku. Či spíše před 165 lety nebylo.

Někteří si vzpomenou z dějepisu na revoluční rok 1848. Někteří si dále vzpomenou, že před revolučním rokem 1848 vládl v Habsburské monarchii, jejíž jsme tehdy byli součástí, kancléř Metternich a hlavou státu byl mentálně postižený císař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Právě v té době byla dokončena první velká železniční trať na našem území. Teprve revoluce roku 1848 přinesla řadě zemí svobodnější společnost. Ve Francii padla monarchie. V Rakousku byla přijata ústava a zrušeno nevolnictví (v praxi se ovšem nevolnictví v některých oblastech, zejména v uherské části monarchie v praxi udrželo i poté). Méně už je známo, proč byl rok 1848 tak revoluční. Předchozích léta 1846 a 1847 byla poměrně chladná, a to vedlo k neúrodě. V některých oblastech nestihlo dozrát obilí. Hlad vedl k nespokojenosti obyvatel s politickými režimy a vyvolal revoluci, která se přenesla téměř do všech evropských zemí.

Jiná situace byla ve Velké Británii, či spíše v její části – Irsku. Už v roce 1847 tam nastal (z našich učebnic dějepisu už méně známý) velký hladomor. Ten způsobilo mimořádné rozšíření plísně bramborové. Celé Irsko, ve kterém tehdy žilo 8 miliónů obyvatel (pro srovnání: dnes žije v Irsku jen 4,2 miliónu obyvatel) bylo potravinově závislé na pěstování brambor. V důsledku hladomoru 1 milión lidí zemřel, 1,7 miliónu lidí se vystěhovalo, většinou do USA. Emigrace z Irska ovšem pokračovala i později, takže koncem 19. století žilo v Irsku jen 2,7 miliónu lidí. Později se počet obyvatel opět zvýšil, ale již nikdy – ani zdaleka – nedosáhl úrovně z doby před velkým hladomorem. Důsledky neúrody brambor zhoršila i pravicová vláda v Británii, která jednala v duchu zásad „laisezz faire“ („nechat jednat“). Nechala jednat volný trh. Vládní intervence mohla zachránit statisíce lidských životů, ale nestalo se tak. Jedním z důsledků velkého hladomoru, vystěhovalectví a částečné náhrady obyvatelstva přistěhovalci z Británie, bylo také postupné opouštění irštiny jako komunikačního jazyka a náhrada irštiny angličtinou. Dnes je irština mateřským jazykem jen asi 5% Irů. Velký hladomor také prohloubil, už také velké rozpory mezi Angličany a Iry. Uvážíme-li, že Velká Británie, tehdy nejbohatší stát světa, připustil na svém území hladomor takového rozsahu, musíme konstatovat, že bylo něco velmi, velmi špatně (Irsko nebylo britskou kolonií, přinejmenším ne po formální stránce).

Německo jako stát neexistovalo. Na jeho území se nacházelo velké množství států, státečků a svobodných měst. Největším z nich bylo Prusko s hlavním městem Berlínem.

V USA, zemi svobody, bylo otroctví.

Do publikace Traktátu o elektřině a magnetismu (J. C. Maxwell, Treatice of Electricity and Magnetism), teoretického základu všech vynálezů, využívajících elektřinu, a vynálezů, které dnes denně používáme, zbývalo r. 1846 celých 26 let.

Na pováženou – z dnešního pohledu – byl i stav znalosti oblohy, když hvězdička o jasnosti 7,8 mag mohla unikat pozornosti pozorovatelů takovou dobu.

Taková tedy byla doba, ve které byl objeven Neptun. Přesto se nám musí zdát z dnešního pohledu nepochopitelné, jak mohl výpočet provedený a publikovaný (!) Johnem Adamsem zůstat 12 let zcela nepovšimnut vědeckou komunitou – včetně Urbaina Le Verriera, který provedl výpočet nezávisle na Adamsovi (Adamsův výpočet byl méně přesný). Velká Británie a Francie přece patřily k rozvinutým zemím! Oba dva – Adams i Le Verrier – mohli Neptun snadno objevit sami, kdyby měli „větší triedr“ zmiňovaný dnes hvězdářskou ročenkou. Triedry se tehdy nevyráběly, ale menší dalekohled s průměrem např. 10 cm by k objevení Neptunu bohatě stačil. Skutečnost, že ani jeden z tvůrců výpočtu dalekohled prostě nepoužili, se dá vysvětlit buď tak, že k němu neměli přístup, nebo že to byli teoretici, kterým bylo jakékoli astronomické pozorování cizí – nebo – obojím. Naštěstí fungovala spolupráce s hvězdárnou v Berlíně.

 

Lidé kolikrát nadávají na dnešní dobu, vyjmenovávají co je v ní špatně, a někdy mají i pravdu – porovnáme-li si to však s dobou, ve které byl objeven Neptun, a s úsilím, které bylo nutné vynaložit (nejen k provedení výpočtů – ne právě jednoduchých – ale i překonání problémů způsobených nedokonalostí lidské společnosti a lidské povahy) – žijeme vlastně ve skvělé době!

---

Poznámka: V současné době je známo 13 měsíců Neptunu, z nichž první a největší, Triton, průměr 2707 km, byl objeven už r. 1846.