Rychlá cesta k Měsíci – mise, která se nikdy nekonala

Když v roce 1961 slíbil prezident Kennedy Americe přistání na Měsíci, učinil tak Měsíc „cílovou čarou v závodu o dobytí kosmu“. NASA začala hledat způsob, jak předstihnout Sovětský svaz. Přitom upřednostnila projekt Apollo a projekt Gemini se dostal až na druhé místo.

Odkud kam se má letět, se vědělo. Složitější to bylo v případě trasy sondy, která bude vyslána. Vzniklo několik návrhů a jedním z nich byla takzvaná rychlá cesta k Měsíci. Sonda měla k Měsíci doletět, aniž by během letu strávila jakýkoli čas na oběžné dráze kolem Země nebo kolem Měsíce.

Návrh pocházel od dvou zaměstnanců Bell Aerosystems Company: Johna M. Corda a Leonarda M. Sealeho. John M. Cord byl projektový inženýr v Oddělení moderních projektů (Advanced Design Division). Leonard M. Seale byl psycholog, který měl na starosti Oddělení lidského faktoru (Human Factors Division). V roce 1962 představili v Ústavu kosmonautiky (Institute of Aerospace Sciences) v Los Angeles svoji Jednosměrnou pilotovanou kosmickou misi (One-Way Manned Space Mission).

Plán počítal s jednomístnou kosmickou sondou, která by letěla se Země přímo k Měsíci. Deset stop široká a sedm stop vysoká sonda měla prázdná ani ne poloviční hmotnost ve srovnání s mnohem menší návratovou kabinou sondy Mercury. Uvnitř měl mít kosmonaut vodu na 12 dní, kyslík na 18 dní s 12denní nouzovou rezervou, bateriemi napájený oblek a batoh a všechny nástroje a léky, které by mohl potřebovat.

Předpokládalo se, že přistane na Měsíci po dvaapůldenním letu a bude mít 10 dní na to, aby se na povrchu Měsíce zabydlel. Měl tam totiž zůstat dva roky. Jako část svého užitečného nákladu by kosmonaut přiletěl se 4 nákladovými moduly s předinstalovanými systémy pro udržení života a jaderným reaktorem k výrobě elektrické energie. Dva moduly by se staly jeho primárními obývacími prostory, zatímco zbývající dva by byly umístěné v prohlubni terénu nebo zahrabané v regolitu — Cord a Seale předpokládali, že na Měsíci převládá zvlněná krajina — by poskytl úkryt v případě solární bouře.

S dočasným vybavením by kosmonaut čekal na Měsíci něco přes dva roky na jinou misi, která by přiletěla a vzala ho s sebou zpět. Cord a Seale odhadli, že tato mise by mohla odstartovat už roku 1965, v roce, ve kterém byla nejmenší sluneční aktivita. Větší raketa, která vyslala do kosmu třímístnou sondu Apollo, byla k dispozici až roku 1967. Jednosměrná kosmická mise počítala s dlouhým ale konečným pobytem na Měsíci.

Tento návrh byl neuvěřitelně praktický. Během startu z povrchu Měsíce by kosmonaut nepotřeboval starat o nutné pohonné hmoty. Jelikož by se vracel na Zemi v jiné kosmické lodi, jeho vlastní kosmická loď by nepotřebovala těžký tepelný štít ani padák. Ale bylo to také nebezpečné. V návrhu nebyly obsaženy žádné přebytky; přímá cesta k Měsíci nedávala kosmonautovi možnost přerušit misi po odstartování. Musel by se potýkat s každým problémem, který by se objevil, s vědomím toho, že se nemůže rychle vrátit na Zemi.

Naštěstí pro kosmonauty se s tímto návrhem nikdy vážně nepočítalo. V červenci 1962, několik týdnů po podání návrhu jednosměrné mise, NASA oznámila, že vybírá pro misi Apollo komplikovanější ale bezpečnější variantu Lunar Orbit Rendezvous (LOR).