Meteority z Vesty

Na Zemi čas od času dopadají meteority, starším českým názvem povětroně – „kameny z povětří“. Meteorit je pozůstatkem meteoroidu, tělesa, které zkříží dráhu Země a dostane se do její atmosféry. Většina meteoritů vznikla přibližně v době vzniku sluneční soustavy a následkem gravitačních poruch způsobovaných planetami se na konec dostala na nestabilní dráhy a byla buď vymetena ze sluneční soustavy nebo dopadla na Slunce nebo některou z planet. Existují však i meteority, které pocházejí z jiných větších těles sluneční soustavy: planet nebo planetek.

Již dříve byly známy meteority z Marsu. Proslavil je ALH 84001, v jehož nitru byly nalezeny tyčinkovité útvary podobné fosiliím.

Nemalé množství meteoritů však pochází také z planetky (4) Vesta, která je kandidátem na překvalifikování na trpasličí planetu. Již od 90. let se vědělo, že tvar Vesty je blízký kulovému, avšak na jižním pólu je obrovský impaktní kráter Rheasilvia, který kulový tvar narušuje. Vesta je svou velikostí na hranici mezi planetkami (které drží pohromadě pevností materiálu, který je tvoří) a trpasličími planetami (které drží pohromadě vlastní gravitací). Její nitro je patrně částečně přetavené a došlo k částečné diferenciaci jejího materiálu (těžší látky jako kovy a horniny klesly do středu, lehčí, zejména vodní led se soustředily na povrchu).

Kráter Rheasilvia je zároveň jeden z největších kráterů se sluneční soustavě.

Událost, která způsobila jeho vznik, poznamenala jistě samotnou Vestu i po jiných stránkách, než jen tím, že zanechala kráter. Sama skutečnost, že kráter je dnes na jižním pólu, může souviset s dnešní rotací planetky. Kráter původně na jižním pólu být nemusel. Planetka, která se otočí jednou za 5,3 hodiny, má následkem „chybějícího kulové úseče“ na jižním pólu tvar, který by se dal aproximovat zploštělým elipsoidem přinejmenším stejně dobře jako koulí.

Je také možné, že meteority z Vesty nevznikaly postupně, jednotlivými dopady meteoroidů na povrch Vesty a vyrážením úlomků únikovou rychlostí, ale že vznikly všechny najednou při vzniku kráteru Rheasilvia. To se domnívá Chris Russel z Kalifornské university v Los Angeles. Jeho domněnku lze v zásadě ověřit chemickým rozborem v kombinaci s rozborem radionuklidů. Přibývající data pořizovaná zatím mimořádně úspěšnou sondou Dawn na oběžné dráze kolem Vesty vhodně doplné výzkum meteoritů na Zemi.

Na výsledky, které Russelovu domněnku jednoznačně potvrdí nebo vyvrátí si však ještě nějakou dobu počkáme.