Astronom dr. Otto Seydl

Dr. Otto Seydl. Zdroj: Archiv MÚA AV ČR.

O astronomu, doktoru Otto Seydlovi (1884 – 1959) se toho v posledních desetiletích zřejmě mnoho nenapsalo, myslím si však, že by si to jistě zasloužil. Patří mu ostatně zásluhy, jež by neměly být zapomenuty. Snad tedy mohu já onou trochou přispět – Dr. Otto Seydl byl totiž můj pradědeček.

Doba našich pradědečků byla jiná a pro nás, kteří na ni hledíme s odstupem celého století, byla to doba přitažlivá romantikou a kvasem průmyslového a vědeckého věku. Tuto romantiku ostatně nepostrádaly ani začátky budoucího hvězdáře. Již jeho rodinný původ stojí za pozornost: narodil se v rodině stavitele Emanuela Seydla v Merklíně u Přeštic v Čechách. Ani jedno z dětí, které se narodily z prvního manželství panského stavitele, se nedožilo vysokého věku (syn Karel zemřel v devatenácti letech, o dalších dětech nejsou záznamy) a tak se Seydl po ovdovění znovu oženil. Ani první dvě dcery nepřežily a tak se naposledy stal otcem ve svých sedmdesáti letech. Otto Seydl se tak narodil dne 5. 5. 1884, zatímco jeho otec měl v rodném listě datum 24. 12. 1814! Z dětství si tedy Otto pamatoval svého otce jen jako starého pána, zatímco se svým dědečkem se minul o celých sedmdesát let! Generačně tedy rod Seydlů kráčel kupředu velmi dlouhými kroky, sotva nás překvapí, že strýc Emanuela Seydla byl známý berounský kněz, tamní děkan a buditel Josef Antonín Seydl. Ve vzdálenějším Seydlově příbuzenstvu ostatně můžeme najít i Jakuba Arbese… Vraťme se ale zpět k Otto Seydlovi…

V malém Merklíně ještě nebyla škola a tak první úkoly dával mému pradědečkovi správce tamní školy židovské, pan Jakub Stern a dále musel chodit do školy do deset kilometrů dalekých Přeštic. Cesta se točí od zámku, kolem rybníka do kopce lesem, až k Diezenhoferově katedrále v Přešticích. A aby se čtenář necítil ochuzen o tu slíbenou romantiku – Otto Seydl skutečně ještě chodil pěšky s učebnicemi svázanými motouzkem.

Učitelé za starého dobrého Rakouska ovšem byli přísní a autoritativní a nechávali žáky často dlouhé hodiny po škole za nejrůznější, mnohdy i značně malicherné, prohřešky a tak se děti často v zimních a podzimních měsících vydávaly na cestu až za tmy. V takových dnech, kdy se malý hoch dlouho nevracel, chodívala mu matka vstříc s rozsvícenou lucernou, aby ve tmě nezabloudil. Za čas se proto matka raději přestěhovala do Přeštic a i později takto svého syna následovala v jeho nových působištích.

Po základní škole nastoupil v Přešticích na měšťanku. Po celou dobu studia zde měl na vysvědčení samé jedničky, jen sem tam dvojku z kreslení (na základní škole tak vzorný nebyl, v páté třídě měl i dvojku z mravů), na maturitním vysvědčení se ovšem u všech dvanácti (!) předmětů skvěly čtyřky. Těžko říci, co toho bylo příčinou, zda studentská láska a s ní související polevení v učení a nebo enormní přísnost profesorů. Pro první variantu by snad svědčilo to, že zde se zřejmě Otto Seydl poprvé začal literárně projevovat.

Z přeštické měšťanky pak pokračoval na reálku do Plzně, kde před ním studoval již zmíněný Jakub Arbes, ale i Julius Zeyer. Po maturitě v roce 1903 už Seydlova cesta vedla konečně do Prahy. Roku 1908 úspěšně dokončil studium na Karlově Universitě státní zkouškou učitelské způsobilosti pro střední škola. Jeho oborem byla pochopitelně matematika a fyzika. Kromě studií na filozofické fakultě ovšem studoval i na technice (čímž po svém dědovi, strýci a otci pokračoval v rodinné tradici) a věnoval se svému celoživotnímu zájmu – hudbě. Hrál výborně na housle, ale na vysvědčení z hudební školy objevíme vynikající prospěch i ve hře na bicí nástroje a tympány! Společně s ostatními členy „Hudební jednoty posluchačů vysokých škol v Praze“ například uspořádal první symfonický koncert tohoto tělesa, který se konal dne 4. 12. 1906.

Zajímavé je podívat se do Seydlova vysokoškolského indexu z té doby – uvidíme zde pozoruhodnou šíři jeho zájmů. Docházel na přednášky profesora Grusse, profesora Nušla, ale najdeme zde i seminář „filosofie Dostojevského“ a pod ním profesora Masaryka … Kromě toho se právě zde rozvinul jeho zájem o astronomii, úspěšně praktikoval v Astronomickém ústavu na Smíchově, kde prokázal nebývalou píli.

Po ukončení studií v roce 1908 nastoupil na učitelské místo do Českých Budějovic. Opět tak pokračoval v rodinné tradici, neboť i Seydlův děd Martin býval středoškolským profesorem.

Škola však budoucího hvězdáře velmi vzdalovala jeho největší touze – astronomii. Tím spíše pak, že na učitelském místě v Budějovicích strávil celých dvanáct let. Dopisy matce z tohoto období jsou velmi výmluvným svědectvím o těžkém, nuzném životě tehdejších mladých učitelů Nejprve dlouho sháněl byt (stejně jako před tím v Praze a Plzni), až jej konečně nalezl a v dopise nadšeně popisoval, jakou úlevou je konečně bydlet v suchém a teplém bytě, kam svítí slunce. 17. 2. 1909 například píše matce: “Dnes jsem bral plat, prvý svůj plat, 70 korun 35 haléřů za půl měsíce. Jakmile si udělám rozpočet, pošlu Ti peníze, jež nebudu potřebovati, zpět.“ Ten rozpočet byl ovšem velmi těsný, na konci měsíce, jak píše jindy, byl rád, že měl korunu.

Učil na obchodní škole, obchodní akademii a pokračovacích školách pro obchodníky, přičemž na jedné z nich měl úvazek osmnáct hodin týdně. Musel si rozšířit aprobaci na další předměty a tak vedle svého oboru přednášel i obchodní nauku, kupecké počty, ale i psaní strojem a krasopis. Jistě stojí za pozornost, že krasopis patřil tenkrát ke středoškolským předmětům. V dopise matce kromě stížností na rozpadající se zimník a vetché boty, píše: „To, co zde musím přednášet, nejsou zkrátka moje věci.“ Přesto však jeho osobní výkaz hovoří poněkud jinak: „Při vyučování vede si rázně. nikdy ne však ukvapeně. Jest znakem jeho povahy, že se snaží vždy proniknouti ve všem až k jádru věci samé.“

V Českých Budějovicích Otto Seydl pokračoval ve svých literárních pokusech. Několik jeho krátkých povídek dokonce vyšlo tiskem v Květech a pod pseudonymem Karel Augustin psal „feuillettony“ do Jihočeských listů. K jeho literárnímu projevu nutno dodat, že nesl všechny znaky precisního a důkladného vědce. Ačkoliv tím dosti trpěla lehkost jeho prací, přesto v nich nacházíme citlivého a vášnivého člověka plného ideálů. Zajímavé ovšem je, že tatáž precisní popisnost činí mnohem pozdější vzpomínku „Půvab výletu“ nesmírně poetickou a životnou; nepochybně právě proto, že jde o vzpomínku, vlastní prožitek.

Jako učitel si vybudoval respekt jak u žáků, tak u kolegů, přesto však stále doufal, že se někdy naskytne příležitost vrátit se k astronomii. Přišla ale místo toho první světová válka a s ní i mobilisace. Spolu s dalšími branci jej odvezli do Prahy, kde podle dopisu matce z 20. 8. 1915 strávil za příšerných podmínek celé dva měsíce ve Veletržním paláci s dalšími čtyřmi tisíci muži. Na holé podlaze byla nasypána jen řídká sláma a stráže nepouštěly nikoho dovnitř ani ven, jen občas se někdo dostal k mříži a mohl tak komusi podat dopis nebo balíček s jídlem. Jako učitel však nakonec Otto Seydl nenarukoval a vrátil se do Budějovic.

Válka naštěstí skončila a zasáhla šťastná náhoda. Přítel ze studií – V. Teissler, se totiž mezitím dostal na ministerstvo národní osvěty, pod jehož agendu spadaly i hvězdárny. Po válce Československu připadla někdejší hvězdárna hraběte Konkolyho ve Staré Ďale na Slovensku a nedostávalo se jí vědeckých pracovníků. Teissler si vzpomněl na svého dávného přítele, která se při studiích živě zajímal o astronomii, kdesi na něj sehnal adresu a místo mu nabídl. Příliš však jednal v nadšení, přičemž nedodržel úřední postupy, o místo navíc projevili jiní, průbojnější. V důsledku nešikovného jednání, jiných zájmů a v neposlední řadě i velmi nepřátelského a podezřívavého jednání správce hvězdárny, doktora Kavána, nakonec Otto Seydl místo ve Staré Ďule nedostal. Těžko se smiřoval s tím, že jeho sen, jenž tak pojednou zazářil, znovu pohasl.

Osud už ovšem pracoval a tak se v průběhu jednání octl i profesor Nušl, správce hvězdárny v Klementinu a Ondřejově a ten nakonec svého někdejšího studenta povolal k sobě do Prahy.

Státní hvězdárna tehdy sídlila ve starobylém a vlastně již dávno nevyhovujícím Klementinu. Bylo to ovšem místo specifické, doslova prosáklé historií a okamžitě si vynucující úctu.

Můj pradědeček tam přišel počátkem roku 1921 a o svých prvých dojmech napsal své ženě Karolině dne 3. 2. 1921: „Milá Karlo a Olinko (dcera nar. 1913), mám mnoho dojmů. Nevím, budu-li moci je ze sebe vypraviti. V úterý o půl deváté dopolední vstoupil jsem do chodby klementinské hvězdárny. … Vzpomněl jsem svých předků, děda, otce a strýce, maminky, Tebe i nejmladšího člena rodu, naší dcery. Všude stopy kláštera: dřevěné schody, kované dvéře, klid a ticho.“

Hned první den zde náhodou narazil na doktora Kavána. Píše o tom dále: „… a za chvilku přišla první moje „partaj“: doktor Kaván! (podtrhl O. S.) Tos měla vidět! Ptal se po Nušlovi, byl celý červený a utíkal jak zahanbený kluk!“

Opět jej čekalo shánění bytu po celé Praze a okolí. Naštěstí však brzy dostal služební byt přímo v budově Klementina a rodina se mohla přestěhovat do Prahy, na novou adresu. A byla to adresa vskutku prominentní: Karlova ulice č. 1.

Ještě téhož roku se čerstvému pracovníku hvězdárny narodil syn, můj dědeček Otto Seydl jr. Ten v roce 1990 ne život v Klementinu vzpomínal: „Prožil jsem zde dětství a mládí až do devatenácti let. Prostředí Klementina mělo svůj půvab a atmosféru. Kancelář hvězdárny byla v prvním patře nad vchodem z Karlovy ulice naproti restauraci U Modré Štiky. Přístup do prvního patra byl po starých dubových schodech, pamatuji si, že ještě ve dvacátých letech byly osvětleny starými plynovými hořáky. Schodiště i místnosti byly klenuté, hvězdárna měla jednu místnost kanceláře, kde pracoval můj otec a jeden podúředník a za ní byla větší místnost, kde byla knihovna asi o 20 000 svazcích. V té kanceláři byly i astronomické hodiny (dnes jsou součástí sbírek Národního technického muzea v Praze – pozn. ing. Michal Seydl, vnuk) a zařízení pro časovou službu. … Všechno to patřilo spíše do devatenáctého než do dvacátého století. … Toto prostředí kolem kanceláře působilo až mysticky a vedlo i k tomu, že se v našem bytě konaly schůzky s adepty přijetí do zednářské lóže (Dr. Otto Seydl byl význačným zednářem) před přijímacím obřadem v samotné lóži.“

Klementinum bylo ovšem především místem setkání odborných, nejen zednářských. Často tam zacházel mladý amatér Josef Klepešta, který si zde na starobylém zvětšováku vždy v neděli dopoledne zpracovával své snímky; jako studenti či mladí vědci se zde objevovali Zdeněk Kopal či Hubert Slouka, ze Staré Ďaly jezdíval i Dr. Šternberk, Dr. Vincenc Nechvíle a samozřejmě tehdejší ředitel , profesor Nušl.

Jelikož hvězdárna neměla vlastní pozorovatelnu, spadala pod její správu i observatoř v Ondřejově, nesmírně velkorysý dar Josefa Jana Friče. Již v době, kdy Otto Seydl na hvězdárnu nastoupil, trávil její ředitel Nušl většinu času právě v Ondřejově a můj pradědeček tak Klementinum fakticky vedl již mnohem dříve, nežli se sám stal ředitelem.

Mezi jeho úkoly patřila, kromě úředních povinností, i služba časová a pravidelná magnetická a meteorologická pozorování. Myslím, že obzvláště zmíněná služba časová si zaslouží alespoň krátkou zmínku, neboť její tehdejší podoba byla pro člověka žijícího v jednadvacátém století vskutku těžko uvěřitelná. Takto na ni v roce 1986 vzpomínal můj dědeček: „… poledne místního času bylo v okamžiku průchodu Slunce místním poledníkem, což se určovalo průchodním strojem. Tímto způsobem se kontrolovaly astronomické hodiny a dle nich se poledne vyhlašovalo. Astronom okamžik hlásil starobylým telefonem s klikou induktoru zřízenci (poslední se jmenoval Karel Hlavatý), který stál na ochozu klementinské věže připraven a mávnutím praporu poledne vyhlásil. Na to čekala řada místních zájemců, kteří si dle toho řídili své hodinky přímo na klementinském dvoře. Hlavně však na mávnutí praporem čekal důstojník velící obsluze děla na rampě pod Hradčanským náměstím a ta na jeho rozkaz vypálila z děla ránu. Takto se v Praze vyhlašovalo poledne denně od dob mocnářství asi do roku 1925 nebo 1926. Jako malý chlapec jsem to pozoroval z okna našeho bytu.“

Vraťme se však od této zajímavé kuriosity zpět k doktoru Otto Seydlovi. Vzpomeňme, co o něm napsal autor hodnocení v osobním výkaze. Nemůže nás pak udivit, že ačkoli doktor Seydl nastoupil na hvězdárnu jako vědecký pracovník, nedokázal strpět nepřesnosti a nedůkladnosti ve vedení hvězdárenské administrativy a knihovny. Nic nedbal toho, že vlastně dělá práci jiných, která jej zdržovala od vlastní vědecké činnosti a knihovnu i veškerou administrativu uvedl do vzorného pořádku. Při vší té úřednické a archivářské práci si ale stačil najít čas i na svou disertaci „ Rozdělení stálic velikosti 6,5 a jasnějších katalogu Harvard Revised Photometry v soustavě souřadnic galaktických“. Po jejím obhájení obdržel v roce 1924 doktorát přírodních věd. Doktor Seydl se pak i nadále věnoval stelární statistice a v tomto oboru vydal několik velkých prací, především dva atlasy v galaktických souřadnicích (jichž byl zaníceným propagátorem) a „The spectral distribution of stars magnitude 7,0 and brighter in the Henry Draper Catalogue“, která vyšla nákladem hvězdárny v roce 1929. Rok na to si vzal za úkol uspořádat nesmírně obsáhlý archiv hvězdárny a teprve při tom nalezl hlavní náplň své činnosti pro celý zbatek života. Historie astronomie – obvzláště české a klementinské – se mu stala údělem a největším zájmem.

V následujících letech nesmírně pečlivě vyhledával v knihovnách a klášterních archivech po celé zemi dávno zapomenuté informace a prameny a vydal řadu prací, jež podrobně popisovaly historii klementinské observatoře do roku 1851. pro širší odbornou veřejnost tak například objevil českého hvězdáře Antonína Strnada a P.M.A.Davida. V archivech trávil tolik času, že tam za ním chodívala i jeho pošta. Narazil-li na jakoukoli zajímavou informaci, se vší pílí se vydal po její stopě ve všech souvislostech. Vydal například soupis všech záznamů o polárních zářích pozorovaných v Čechách a na Moravě v letech 1013 – 1951. Množství archivních dokumentů, jež musel prostudovat, zdá se neuvěřitelné; jistě zde těžil ze svých jazykových znalostí. Klasické jazyky byly samozřejmostí, němčina ostatně rovněž. Kromě toho však skvěle ovládal francouzštinu i angličtinu, zvládl i ruštinu a k stáru se kvůli historii astronomie začal učit ještě arabštinu a klínopisům. K nácviku arabštiny používal gramofonových desek, čímž ve svém okolí toliko prohloubil dojem podivína. Při tom všem však stále vedl širokou odbornou korespondenci s předními institucemi a odborníky u nás i v zahraničí. Když mu například spisovatel J. Š. Baar napsal zdvořilou prosbu, zda by mu „slovutný hvězdář“ nemohl pomoci ověřit jakousi silnou bouři, jež měla nastat v době, do níž spisovatel situoval děj své „Paní komisarky“, pustil se Otto Seydl znovu do studia archivů a milého literáta zavalil dokumenty a zprávami.

Narazil-li kdekoli na zajímavý dokument, třebaže tematicky dosti odlehlý, nikdy neopomněl informovat tu instituci či jednotlivce, které by to mohlo zajímat. Když se jakákoli takový dokument dostal do jeho vlastnictví, vždy jej odeslal příslušnému muzeu či archivu, přičemž si vymínil, že jeho jméno nebude u daru uvedeno a nebude mu jakkoli děkováno veřejně.

Se stejnou pečlivostí se ovšem zajímal i o věci nečekané, jež ho z jakéhokoli důvodu zaujaly. V novinách se tak objevil kupříkladu článek o lovu hadů v Americe a nebo obsáhlá a fundovaná stať o otázce špatného českého přízvuku v kostelních zpěvech. K povaze mého pradědečka patřilo, že neuměl mlčet k ničemu, co se mu nelíbilo, či jej uráželo.

Málo se dnes ví, že díky jeho obětavosti a jeho nezdolné píli při vyhledávání archivních materiálů, ale hlavně díky jeho odvážnému a houževnatému vlastnímu měření a pozorování vděčíme Otto Seydlovi za unikátní klementinskou řadu meteorologických a magnetických pozorování, jíž nám celý svět závidí. Byl to právě on, kdo tato pozorování od svého nástupu na hvězdárnu osobně vykonával a vytrval i v těžké době okupace a vyklízení hvězdárny, kdy mu nacisté odvlekli syna do koncentračního tábora a kdy si dokázal vymínit povolení ke své práci. Kromě toho onu klementinskou řadu značně rozšířil do minulosti svou prací v archivech.

Bral si ovšem na sebe další a další úkoly, byl členem Československé astronomické společnosti a jedním z jejích prvních členů, v letech 1926-1934 byl redaktorem Říše Hvězd a za stárnoucího ředitele Nušla přebíral stále více zodpovědnosti za Klementinum i Ondřejov, až se konečně roku 1938 stal sám ředitelem. Sotva však dostal některý z předchozích správců hvězdárny za dlouhou dobu existence Klementina její správu do rukou v horší a temnější době, než byla ta v letech 1938-1948.

Musel vynaložit veškerý svůj takt, své schopnosti i známosti, aby ochránil činnost ústavu i jeho pracovníků a aby zároveň za všech okolností jednal čestně a vlastenecky.

Kolaborace Huberta Slouky a jeho vyděračská aféra byla pro něho hořkým soustem, příčila se veškerým jeho mravním zásadám. Svědčil v poválečném Sloukově procesu a na jeho konceptech je zřetelně vidět, jak v něm hlodal vztek a bezmoc a na každé další variantě zesiluje svůj odsudek a škrtá relativizující slůvka. Stařičký Nušl ovšem neměl sílu na odpor a Slouku nepochopitelně podpořil a přes zjevné důkazy byl Slouka komisí očištěn. To bylo něco, s čím se Otto Seydl smířit nedokázal. Nový režim však zatím chystal ještě zákeřnější údery. Komunistická chátra s ním jednala stejně, jako s jinými, kteří celý život poctivě pracovali a lidsky se nezkřivili ani v nejtěžších dobách. Teď však již pánem svého osudu nebyl.

V roce 1948 byl direktivně pensionován, s okamžitou platností mu byly pozastaveny veškeré služební požitky, byl vypovězen ze služebního bytu (od r. 1940 již na Vinohradech, v Budečské ulici) a zároveň mu byl navždy zakázán přístup na hvězdárnu i jeho milovaný Ondřejov. To byla rána, s níž se nesmířil až do své smrti. Otto Seydl nepřestal pracovat ani v pensi a nepřestal se věnovat ani svým letitým koníčkům – hudbě a pěstování květin.

Spolu se svým kamarádem z dětství v Merklíně radou Komorousem a dalšími dvěma profesory utvořili amatérské smyčcové kvarteto. Se Slávou Komorousem prošel školami i vojenskou zkušeností ve Veletržním paláci a i zde, v Praze, si byli blízko.

Dr. Otto Seydl byl sice odstaven z veřejného života, avšak kolegové na něj nezapomněli a o jeho úmrtí v únoru 1959 obsáhle a důstojně informovala Říše Hvězd i Meteorologické zprávy.

Poslední ředitel hvězdárny ve starobylém Klementinu, historik naší astronomie, mimořádný člen Královské české společnosti nauk, člen Mezinárodní astronomické unie i dopisující člen Académie Internationale d´Histoire des Sciences, dlouholetý redaktor Říše Hvězd, občasný překladatel a popularisátor astronomie, můj pradědeček RNDr. Otto Seydl dnes nepatří mezi nejznámější osobnosti. Dokázal ale pro budoucnost zachovat hodnoty, jež byly mnohokráte na pokraji ztracení a dovedl vykonat tolik práce, kolik by jiní sotva dovedli.

Jsem rád, že já, jeho pravnuk jej mohu připomenout alespoň tímto článkem.

A snad – kdybych se s ním mohl setkat – bych jej potěšil tím, že zájem o královnu věd v naší rodině nevymizel, ač zůstává pouze zálibou.

amatérský hvězdář
Jan-Matěj Rak

Dle dochovaných rodinných písemností sepsal v květnu 2006 můj synovec Jan-Matěj Rak, pravnuk Dr. Otto Seydla (pozn. ing. Michal Seydl – vnuk).

Poprvé uveřejněno na stránce České skupiny pozorovatelů planet (2001-2010) v roce 2006.

Jan-Matěj Rak (* 28. května 1977, Jyväskylä, Finsko) je český kytarista a písničkář. Vystudoval fotografii na FAMU a učitelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho otcem je významný český kytarista a hudební pedagog Štěpán Rak.

Podobné články

BOHÁČEK, Jan: Otto Seydl (1884–1959), Akademický bulletin, 14. 5. 2009