Šumivý oceán pod povrchem Enceladu

Gejzíry na povrchu Enceladu. Největší pukliny v ledu se jmenují Damašek, Baghdád, Káhira a Alexandria. Zdroj: Wikipedie.

Kolem planety Saturn obíhá 62 různě velkých měsíců. Mezi ty větší, kulového tvaru patří: Titan, Rhea, Tethys, Dione, Mimas a Enceladus. Všechny tyto měsíce mají střední hustotu jen o málo převyšující hustotu vody, 1 g/cm3. Z toho vyplývá, že jsou tvořeny převážně vodním ledem a různými příměsemi, případně mohou mít malé jádro tvořené silikátovými horninami. Tyto měsíce byly dlouho považovány za mrtvá, zcela zmrzlá tělesa (kromě největšího měsíce Titanu, o kterém se vědělo, že má atmosféru). Od té doby poznání značně pokročilo; dnes víme, že některé měsíce nejsou mrtvými tělesy, ale neustálý ohřev slapovými silami ostatních měsíců v nich udržuje geologickou aktivitu. Jde o podobný efekt jako u Jupiterova měsíce Io, jen ne v tak extrémní podobě.

V roce 2005 sonda Cassini zaznamenala plynné erupce z povrchu Saturnova měsíce Enceladus (průměr 500 km). Míst, odkud plyn tryská, je několik a dostala i svoje jména. Od objevu výtrysků se vedou diskuse, zda má Enceladus tekutý oceán pod zmrzlým ledovým povrchem, či nikoli. Nová data ukazují, že nejenže Enceladus má tekutý oceán, ale možná i oceán z tekutiny smíchané s plynem (podobně jako u šumivých nápojů) a že toto prostředí může být příznivé pro přežití mikroorganismů.

Saturn s prstencem a systémem měsíců Mimas, Enceladus, Tethys, Dione, Rhea a Titan. Zdroj: Wikipedie.

Původně se astronomové domnívali, že převážně ledové měsíce Saturnu jsou zcela zmrzlá, mrtvá tělesa, zajímavá snad jedině počtem a rozložením impaktních kráterů z dob velkého bombardování v raných stádiích vývoje sluneční soustavy. Sonda Cassini však zjistila, že ne u všech měsíců tomu tak doopravdy je. Mimas a Enceladus jsou téměř stejně velké měsíce, ale zatímco Mimas je skutečně klidné těleso, na Enceladu dochází k občasným výtryskům vodní páry. Vodní pára s sebou unáší krystalky ledu a částečky organických sloučenin. Spektrometry na sondě Cassini ukázaly, že kromě vody H2O obsahují tryskající plyny také vodík, uhlík, dusík, kyslík a různé uhlovodíky. Přítomnost soli (NaCl) se nepotvrdila.

V roce 2009 sonda Cassini odhalila příčinu existence výtrysků na Enceladu. Ukázalo se, že teplota v prasklinách v ledovém krunýři Enceladu je 190 K. Tak vysoká teplota musí být vulkanického původu. Nejedná se ovšem o vulkanismus v pozemském smyslu slova. Zatímco na Zemi je vulkanismus doprovázený obrovskými teplotami a ze sopek vytéká láva, na Enceladu plní funkci lávy voda. Voda na Enceladu ovšem není čistá, obsahuje příměsi dalších látek, často s mnohem nižším bodem varu – tedy plyny. Pod ledovou povrchovou vrstvou silnou asi 100 metrů se nachází voda v tekutém stavu. Plyny, které jsou v ní rozpuštěné, způsobují, že tato voda se chová podobně jako sodovka. Měsíc Enceladus je ovlivňován slapovými silami způsobenými gravitačním působením vzdálenějších měsíců. Tyto síly vyvolávají uvnitř měsíce tření, které je zdrojem tepla. Vodní led se rozehřívá na tekutou vodu a těkavé složky se při vyšší teplotě shlukují do bublinek a přispívají k tomu, že voda v některých místech „vyvře“ na povrch. Gravitace Enceladu je nízká, a tak pára tryská do vzdálenosti stovek kilometrů.

Nikdo neví přesně, co se děje pod povrchem Enceladu. Přítomnost mnoha různých biogenních prvků pohromadě a dynamické prostředí směsi vody a plynů podporují domněnku, že takové prostředí by mohlo být příznivé i pro primitivní život.

Zdroj:

A Fizzy Ocean on Enceladus, Astrobiology Magazine, 29. 1. 2011
Enceladus, Wikipedia, the free encyclopedia.

Comments are closed.